Od půlmaratonu sice už nějaký ten týden uběhl, ale rozhodla jsem se, že si to všechno pěkně sepíšu, aby vzpomínky na můj druhý běžecký závod časem nevybledly :-)

2. úsek štafety

No a jak to tedy probíhalo? Všechno začalo vlastně ve čtvrtek, tedy dva dny předem, kdy jsme si s kolegyněmi šly vyzvednout startovní balíček na výstaviště v Holešovicích do expa. Kromě čísla, baťůžku a pár sponzorských dárečků jsme jako členky štafety měli nárok i na tričko. Vybrat jsme si mohly s krátkým nebo s dlouhým rukávem - já zvolila to druhé, protože v té době přece jen ještě bývalo venku chladno, takže mi přišlo praktičtější.

Večer před závodem jsem si připravila oblečení a ostatní potřebné věci. Dle předpovědi mělo být chladněji a zataženo, mohlo i lehce sprchnout. Připravila jsem si tedy dlouhé bežecké legíny, triko s dlouhých rukávem a přes něj naše firemní triko, na které jsem si připevnila startovní číslo. K tomu ještě mikinu a bundu, které jsem měla v plánu před závodem odložit k příteli.

Následující den dopoledne jsme na jedenáctou přijeli do OC Nový Smíchov, kde jsme zaparkovali auto. Pak bylo v plánu pěšky dojít na místo mojí předávky, ale protože ještě jezdily tramvaje, tak jsme popojeli na Palačák. Došli jsme na Výtoň a protože bylo ještě dost času a zima tak jsme zalezli do Na břehu Rhony, kde jsme si dali něco na zahřátí a čekali na start závodu. S dvanáctou odstartoval závod, my jsme vyrazili k předávacímu místu a jako na objednávku také vykouklo sluníčko. Před místem předávky jsme ještě počkali, než přeběhnou Keňané (zuřivě jsme mávali na kamery, ale ve vysílání nás vystřihli) a pak už jsem jen dala příteli bundu a mikinu a museli jsme se rozloučit, protože už dál nesměl.

Nejprve jsem si pro jistotu rychle skočila na toi toiku, a pak jsem se šla rychle zařadit do svého předávacího koridoru, určeného podle startovního čísla. Blbé bylo, že na té první předávce se nás tam mačkalo hodně a přes všechny ty lidi bylo těžké vidět běžce na trati. Sluníčko začínalo přidávat na síle a mě začínalo být jasné, že mi bude vedro a navíc jsem začínala mít žízeň. 

To už mě ale našla kolegyně, předaly jsme si čip, přeběhly modrý koberec časomíry a najednou jsem běžela v davu. Teď už to je na mě, říkala jsem si s vidinou, že na mě čeká třetí členka štafety. Kousek na první předávkou byla první občerstvovací stanice - plánovala jsem si, že se tam napiju, abych vydržela. Ale když jsem tam doběhla, tak bylo všechno vypité a dobrovolníci nestačili nalévat. Běžela jsem tedy dál a začínalo mi být teplo. Snažila jsem se povytáhnout si legíny, ale hned sklouzávaly dolů, takže jsem to vzdala. Motivovalo mě ale to, že první dva moje kilometry jsem běžela na dohled s členkou konkurenční štafety od nás z práce, tak jsem se snažila, abych ji neztratila z dohledu. Chvíli byla za mnou, chvíli přede mnou, snažila jsem se být blízko. Také jsem si říkala, že brzy určitě bude někde osvěžovací stanice a tam se napiju. 

Po odbočce dolů na Smíchov v ulici Svornosti jsem ale kolegyni někde ztratila, vedro už začínalo být nepříjemné. Snažila jsem se držet ve stínu budov, ale po ostré obrátce u Wine Food Market už se nebylo kam schovat. V tu chvíli jsem měla doslova jazyk na vestě, nadávala jsem si do čeho jsem se to uvrtala, proč jsem se tak oblíkla, proč jsem si nevzala pití atd. Prostě krize. Koukala jsem všude kolem, kde bych mohla najít záchranu, prohlížela jsem si policisty stojící okolo trati, zda u sebe nemají pití, který bych jim mohla vzít :-) - pomoct občanovi v nouzi je přece jejich povinnost. :-) Bohužel nic. Nakonec mě zachránila cedule a nápisem Osvěžovací stanice 300 m! Rozhodla jsem se tedy, že to už nemá smysl přecházet do chůze, že tam už doběhnu - bylo to snad mých nejdelších 300 m v životě. :-) 

Nakonec jsem se tam nějak dovlekla, přešla do chůze, vypila dva kelímky, houbičku si vyždímala na hlavu a za krk. Pak bylo těžké se opět rozběhnout, vůbec se mi nechtělo, ale jako zázrakem se objevila cedule ukazující 9. kilometr (předchozích jsem si vůbec nevšimla). To znamená, že už mám 4 za sebou a čeká mě poslední km! Vzchopila jsem se tedy a znovu se rozběhla a odměnou mi byl pohled na Národní divadlo. To už jsem ale odbočila na Smetanovo nábřeží a předala čip kolegyni. Kdosi mi podal alobal, pověsil na mě medaili a do ruky vrazil pití a já se přemístila do stínu blízkého parčíku vydýchat a osvěžit. Teprve pak jsem byla schopná zavolat příteli, který tam na mě někde čekal.

Šťastně jsme se našli a vydali se společně k cíli, kde jsme plánovaly sraz s ostatními kolegyněmi ze štafety. V tom mumraji jsme se bohužel všechny nesešly, ale i tak mám závěrečné foto aspoň půlky naší štafety :-). 

Jinak obdivuji všechny ty, kteří půlmaraton zvládnou celý a doufám, že mě se to také někdy podaří. :-)